Blog

Od začátku 40. let minulého století až do roku 1993 bylo ukládání radioaktivního opadu na mořské dno běžnou součástí odpadového hospodářství mnohých mocností. Kromě otázky, proč si pro skládku nebezpečného odpadu vybrali právě oceán, si v článku odpovíme i na to, jak můžeme tento problém řešit.

Začátek jaderného rozmachu

První kontrolované atomové štěpení se uskutečnilo v roce 1942 a předpovědělo začátek éry masového vyžití jaderné energie.

Eterní laboratoř Los Alamos jaderného projektu Manhattanm, který se snažil ve 40. letech minulého století vyprodukovat první jadernou energii na území USA. Zdroj: lanl.gov

Problémem pravidelného užívání této energie se stal zbytkový odpad, který, v této době, nebylo možné opětovně použít. Proto se státy, které vlastnily tajemství výroby jaderné energie, rozhodly uskladnit odpad na místech, kde nikoho neohrozí.

Rozhodnutí padlo právě na mořské dno, které začali používat zejména z důvodu geotermální a materiální stálosti. Díky ní se uložený radioaktivní materiál, v podstatě, dodnes nepohnul z místa.

První radioaktivní odpad se uložil do zapečetěných betonových sudů a byl ponořeý do hloubk přibližně 500 metrů blízko kalifornského pobřeží. Zdroj: stanford.edu

V období mezi lety 1946 a 1993 se tímto způsobem do oceánu dostaly látky jako kobalt, stroncium, césium, železo, jód a karbon, které byl v minulosti běžnou součástí RTG záření anebo představovaly zbytky stavebního či jiného zdravotnického odpadu.

Radioaktivita, stupeň low-level

Předměty a látky, které byly v minulém stoleté odkládány na dno oceánu, můžeme označit za raioaktivní odpad 1. stupně, neboli low-level waste (LLW).

LLW vydává jen velmi nízké gama záření a jeho radioaktivita představuje přibližně 1% celkového objemu odpadu uloženého na mořském dně.

Čím je radioaktivita prvku menší, tím déle trvá jeho rozpad na běžný odpad. 

Vyhazování odpadu na mořské dno začalo v 70. letech zcela podléhat aktivním mezinárodním regulím, a to zejména The London Dumping Convention z roku 1975, jejichž pravidla dnes dodržuje 87 států světa.

Co s tím umíme udělat dnes?

Sudy LLW odpadu jsou doposud uložené na více než 50. místech po celém světě.

Některé nalezneme například na dně Tichého oceánům blízko amerických států Kalifornie a Aljaška nebo v severních částech Atlantského oceánu, blízko francouzského a britského pobřeží.

Červenými body jsou zaznačené místa vypuštění nízkoradioaktivního odpadu do světových oceánů. Zdroj: Stanford.edu

S ohledem na narůstající potřebu chránit okolní životní prostředí se některé státy rozhodly se svojí skládkou jaderného odpadu skoncovat.

Jde například o Rusko, které se s pomocí norských kolegů rozhodlo zničit svoji skládku v zátoce Andrejeva v Severně ledovém oceánu a prostředí navrátit do původního stavu.

Oblast se považuje za jednu z nejčistších na zemi, takže jakékoliv ohrožení ekologickou katastrofou by mohlo narušit toto jedinečné životní prostředí blízko Arktidy.

Naopak odpad ze znečištěné japonské jaderné elektrárny Fukushima Daiishi plánují odpovědné osoby umístit právě do Tichého oceánu, kde i v roce 2007 vypustili téměř 770 tisíc tun vody znečištěnou tritiem.

Maastrichtský protokol z roku 1993 a jeho pravidla, s ohledem nakládání s ostatním radioaktivním odpadem v moři, zůstává v platnosti až do roku 2018. Po tomto období se možnost odstranění odpadu na mořském dně pravděpodobně začne znovu podrobněji zkoumat.

Jak velké nebezpečí nám hrozí?

Dodnes se oficiálně nepotvrdilo, že by z těchto míst mohlo do okolí unikat radioaktivní záření, a proto nejsou ani lidé, žijící v těsné blízkosti těchto skládek, v ohrožení.

Sudy ponořené ilegálně v blízkosti italského pobřeží. Zdroj: bng.gal

Vrásky však mnohým dělá jeho ilegální vypouštění do moře, za kterým stojí nejčastěji různé světové zločinecké organizace.

Radioaktivní odpad se nelegálně vyhazuje i na pobřeží. Somálska a obyvatelům v okolí způsobuje zdravotní problémy. Zdroj: eterra.com.ng

Celosvětový zákaz z předešlých let na regulaci všeho nestačí, Je proto potřebné, aby měly státy vpracovaný dlouhodobý plán na snížení množství radioaktivního odpadu či vhodné nástroje a vědomosti na jeho další recyklaci.